Já, Ája a Jitka

Ráda bych vám představila svůj příběh, díky kterému jsem se stala dobrovolníkem a jako bonus jsem získala kamarádku Jitku.

Můj taťka je speciální pedagog a jako dítě mě občas bral do zařízení, kde pracoval. Bydlí tam asi sedmdesát klientů (až na výjimky jsou to všechno ženy), kteří mají různá zdravotní postižení (mentální nebo kombinovaná). I když jsem se jich jako malá trochu bála, teď zpětně na to strašně ráda vzpomínám a proto jsem si řekla, že zkusím dobrovolnictví.
I přesto jsem z toho měla strach. Co tam budu dělat s těmi klientkami, co když si s nimi nebudu rozumět... Zašla za kamarádkou Ájou (její maminka mimochodem také pracuje v tom zařízení) a popovídaly jsme si o tom. Nakonec jsme vymyslely, že zkusíme alternativu, kdy obě budeme navštěvovat společně stejnou klientku. Tím pádem na to nebudeme samy a v případě potřeby se vzájemně podpoříme.
Zaměstnanci domova nám pomohli vybrat naší novou ,,kamarádku”, abychom si dobře sedly. A tak jsme se seznámili s Jitkou, skoro padesátiletou paní, která ráda kreslí a je tak trochu stydlivá (asi jako my). :-) Ze začátku to byl trochu větší oříšek, protože Jitka má ráda své pohodlí a zvyky a také trochu hůře vyslovuje, ale nakonec jsme zjistily, že máme podobný humor a k tomu kolikrát není potřeba mnoho slov.
Za Jitkou jezdíme pravidelně jednou za měsíc. Když nám odpadne vyučování, tak někdy i vícekrát. Ten domov je totiž v malé vesničce, kam jezdí autobusy jen několikrát denně.
Možná to na první pohled může vypadat, že se tam dvě hodiny nudíme, koukáme na sebe a pak zase odjedeme. Ale pravda je, že často chytáme autobus domů na poslední chvíli, protože s Jitkou se dá dělat spoustu věcí. Chodíme spolu na procházky, byly jsme na výletě, kreslíme obrázky, udělaly jsme jí oslavu narozenin a nedavno jsme spolu například upekly bábovku.
Samozřejmě to není vždycky jenom zábava. Musely jsme s Ájou řešit i problém, kdy se Jitka spálila o konvičku s horkým čajem, nebo nám utekla a my nevěděly, kde je. Ale to už k tomu tak nějak patří. Lidé jako Jitka některé věci nejsou schopni úplně domyslet, takže je musíte více hlídat, ale jsou to přátelé s velkým srdcem, otevřenou náručí a naprostou upřímností. Jeden můj kamarád vždycky říká: ,,Myslel jsem si, kdovíjak ty lidi neobohatím, a nakonec jsem zjistil, že oni dávají daleko více mě. My jim dáme kousek ze svého, ale oni nám dají sami sebe.” Musím říct, že nikdy nelituju toho času, který jsem místo sezení u počítače strávila v domově.

Pokud máte jednou týdně nebo jednou za 14 dní dvě volné hodiny a přemýšlíte, jak je rozumně využít, určitě neváhejte a zkuste to. Můžete se stát dobrovolníkem v domově pro seniory, v dětském domově, v psím útulku... Je spoustu možností. Zkuste mrknout třeba na www.dobrovolnik.cz, nebo se zajděte podívat na nějakou jednorázovou akci ve vašem okolí, kde si dobrovolnictví budete moci vyzkoušet ,,nanečisto”. Takových akcí je spoustu, jenom musí člověk chtít a trochu zapátrat ;-) Určitě najdete něco, co vám bude vyhovovat.